sd
Pamatuji si, když jsem jej viděl poprvé. Seděl na schodech a v ruce držel papír - nejspíše to byl dopis. Byl to jeden z mála lidí, kteří věřili, že jen skrze dopisy lze skutečně vyjádřit to, co člověk cítí. Jen vlastnoručně napsaný dopis může říct přesně to, co pisatel chce. V písmu člověka se zrcadlí jeho strach, touha i celá jeho osbnost. Když se pořádně podíváte na písmo v dopise, který jsem obdrželi, je to jako by vám bylo dovoleno dotknout se pisatelovy duše, listovat stránkami jeho mysli, můžete zjistit vše. V písmu je skryta celá podstata člověka. Stát jsem opodál, v ruce knihu a jen tak mimochodem otáčel stránky popsané textem v jazyce, kterému nerozumím. Kniha to byla velice stará, nejméně dvě generace přede mnou. Zažloutlé listy a ručně psané poznámky. A nezapomenutelná vůně stránek i kožené vázby. Některé stránky byly natrhlé a jiné trochu ušpiněné od častého používání. některé pasáže byly zatrhnuty propsikou, jiné podtrhnuty zvýrazňovačem. Mezi některými listy byly vloženy čtyřlístky či sedmikrásky a plátky růže. Obrázky Panny Marie a místo záložky vložen stříbrný růženec. Políbil jsem jej a přežehnal se.
Seděl na schodech a oči kmitaly po textu. Obracel papír a hledal v něm něco, co nemohl objevit. Znovu prohlížel jednotlivé řádky a snažil se z nich vyčíst nečitelné. Prstem přejížděl po slovech a potichu si je opakoval. Téměř nešlyšně jen jeho rty se občas zachvěly. Složil dopis do úhledného čtverečku, zvedl se a odešel. Při odchodu se ohlédl a pohlédl na mě. Něco řekl, ale neslyšel jsem nic. Mohla to být klidně nadávka, ale tomu bych nejspíše nevěřil...
Vydal jsem se za ním, sebevědomě, bez bázně a strachu, vždyť nemůže tušit, co chci. Procházet se ulicemi, bezcílně bloumat městem... to přeci nění trestné. V téhle části města jsem ještě nebyl. Domů ubývalo, ale rostlo tu stále více stromů, silných a statných - člověk by je chtěl obejmout a prsty přejíždět po vrásčité struktuře kůry. Vítr si pohrával s listy tak snadno, jako zamotával mé vlasy, které mi poletovaly nad hlavou jako hadi z hlavy Medůzy. Zlo je přeci v každém člověku, nikdo nemůže být tak čístý, aby jej mohl ze sebe vypudit. Hlavní je se nebát, dejte průchod všemu, co ve vás je a nebudete litovat. Nejspíše si nevšiml, že jej sleduji, v ruce držel pevně kousek papíru, byl skrčený tím, jak stále mačkal pěstí. Na zem se začaly snášet kapky deště. Smáčely mé tělo, obleční navlhlo a ruce prochladly. Svět byl náhle zamračený, ale přitom stále nádherný. S každou novou kapkou jsem objevoval krásy tohoto světa, všechna špína, která je ukryta v nebesích dopadala na zem, dopadala na mne - byl to překrásný pocit. Nebesa pláčou, protže ví, že my smrtelníci, tady na nebohé zemi, jsme již dávno ztraceni. Už nám není pomoci.
Zastavil před dřevěným domem, klíše zachřestily v zámku a ozvalo se tiché cvaknutí. Dveře povolily a s vrznutím se otevřely. Vycítil jsem příležitost. Lehl jsem si na zem a předstíral mdloby. Jakmile se ohlédl, věděl jsem to. Uslyšel jsem, jak se jeho kroky ke mne přibližují, jak se dotýká mé tváře, mého krku. Nic neříkal. Snažil se mě odtáhnout, ale drobné kameny na cestě mu byly přítěží. Nakonec mne dotáhl do domu. Chtěl jsem se smát, když jsem přemýšlet nad tím, jak se úmorně zápasí s nepřízní počasí a dveřmi, které se pořád zavíraly. Slyšel jsem praskání ohně, příjemné teplo se rozneslo po celé místnosti. Otevřel jsem oči a pohlédl na něj. Vypadal překvapeně, ale na jeho tváři se objevil úsměv. Stále jsem mu hleděl do očí. Byly zelené jako smaragdy a po tváři mu stékaly kapky vody.
Komentáře
Okomentovat