Pianista
Doba: 20.století
Postavy: Pianista, muž
Prostředí: starý dům
Omezení : žádné
Tato povídka postrádá děj, ale i tak by jste si ji mohli přečíst. Není dlouhá :)
,,Život ti utíká před očima, je ti už pětašedesát let a pořád sedíš u klavíru a hraješ"
,,Hraju"
,,Ale proč? Život není pouze piano, vzpamatuj se člověče"
Muž oblečený v košili, černé vestičce zapnuté na jeden knoflík, v jejíž kapse byl zasunutý bílý kapesník s vyšitými iniciály jeho jména, se otočil. Otočil se na muže opodál, křečovitě se usmál a kapesníkem si otřel kapičky potu z čela.
,,Pro mne ano"
,,Vždyť tu jsi téměř sám, nikdo tě neposlouchá, nikdo neocení tvou práci, tak proč hraješ? Je to zbytečné."
,,Hraji pro ni"
Z náprsní kapsy za kapesničkem, který pečlivě poskládal, vytáhl fotku své ženy. ,,Vlasy jako záře slunce..."
Z náprsní kapsy za kapesničkem, který pečlivě poskládal, vytáhl fotku své ženy. ,,Vlasy jako záře slunce..."
,,Oči jako letní nebe" muž stojící opodál se usmál. ,,Je toho na tebe příliš, doktor ti říkal že máš odpočívat. Běž si lehnout."
,,Ještě ne, musím hrát, ona mne slyší"
,,Ona je mrtvá, neslyší tě"
,,Poslouchá jak hraju, já to vím. Líbí se jí to. Nesmím přestat"
,,Jenže jsi nemocný, běž si lehnout ! "
,,Ale já musím..." otočil se zpátky ke klavíru. Odkašlal si. Jenže pouhé odkašlání se změnilo v dávivý kašel. Přiložil si kapesník k ůstům, který byl v tu chvíli potřísněný krví"
,,Jsi v pořádku? Nemám zavolat doktora?
,,Nikomu nevolej prosím"
,,Ale..."
,,Jsem v pořádku"
,,Ale..."
,,Brzy se uzdravím a pak si společně můžeme zahrát" položil prsty na klávesy a začal hrát.
,,Je tu zima a začíná se stmívat, lehni si. Tohle ponocování ti nedělá dobře"
,,Prosím, už běž, chci být chvíli sám"
,,Mám o tebe starost"
,,Není třeba, běž už"
Muž odešel a pianista se zahleděl na fotografii své ženy. ,,Chybíš mi " povzdechl si a pokračoval ve hře. Oči se mu zakalily slzami.
,,Už brzy budeme spolu" po tváři mu stékaly perly slz a dopadaly na klávesy piana, ,,Uvidíš"
,,Já věděl že na tomhle světě už dlouho nebudu, půjdu za svou ženou". Pianista ležel na své posteli a okolo něj stála skupina doktorů, oděných v bílých pláštích. Někteří zapisovali tužkam do výkazů a další nehnutě stáli a hleděli na zuboženou tělesnou schránku pianisty, kterého znali již léta.
,,Říkal si, že se uzdravíš, a že spolu budeme hrát, ty nesmíš zemřít" muž se díval jak jeho nejlepší přítel umírá, jak jej ztrácí.
,,Půjdu za svou ženou" pianista zavřel oči a usmál se. Vzpomínal na chvíle strávené s ní.
,,Dal si mi přeci slib ! " zakřičel muž a z očí mu vytryskly slzy.
Pianista pohlédl zakalenýma očima vzhůru.Z ůst mu vylétlo nevinné "promiň" a vydechl naposled.
Už není nikdo kdo by hrál, kdo by mačkal klávesy. Tóny piana utichly navždy.
Komentáře
Okomentovat