Cena zlata


Psáno pro: GreenS* na dnešní popud Sinai

Přátelství je mezilidský vztah vyznačující se vzájemnou náklonností a porozuměním. Lidé v přátelském vztahu se vůči svým protějškům chovají ohleduplně a chtějí pro své přátele to nejlepší.

Tak takle nějak definuje wikipedie přátelství. Ono to hlavně pěkně zní. Vzájemná náklonost a porozumění. To je v dnešní době nedostatkové zboží. Snad každý z nás měl nějakého kamaráda, ať už to bylo v pěti, dvaceti pěti nebo pětasedmdesáti. Víte jaké to je. Scházíte se, povídáte si o všem možném, ať už to jsou nová auta nebo puntíkované kalhotky Vaší sousedky, vždycky máte o čem debatovat. Je to citové pouto, které může mít různou intenzitu a podle toho může ovlivňovat náš život. My našemu příteli důvěřujeme, zastáváme se ho před ostatními a pomáháme mu. To také očekáváme od něj. Je tohle podstata přátelství? Vědět, že se máme o koho opřít a komu důvěřovat? Je pro mne těžké popsat, jak já cítím přátelství. Velmi těžké.
Nejsem si jist, jestli jsem toho pravého přítele (přítel ve smyslu kamarád, aby nedošlo k nedorozumnění) už potkal a nebo se mi tak nějak vyhýbá. Já přátele nikdy moc nevyhledával. Na základní škole se mi nedařilo vystoupit ze stínu mé starší sestry, která patřila mezi nejúspěšnější ve škole. A jelikož studium nebyla má silná stránka, chtěl jsem se alespoň věnovat kolektivu. Problém byl v tom, že jsem nevěděl jak se zachovat, z útlého dětství si žádné přátele nepamatuji. Aby člověk upoutal lidi kolem sebe, dělal hlouposti a byl rád že se smějí. Co na tom, že to byl spíše výsměch, hlavně že si všímají. Výsledkem nebyli přátelé, ale pouze zesměšnění, zhoršení prospěchu a ponižování mé sestry, která se za mne musela stydět a řešit problémy. Jak člověk postupně dospíval, začalo se chování měnit a vztahy také. Ve škole byly skupinky a při tak nízkém počtu (11 lidí) se mi nepodařilo do žádné zařadit. Jak je snadné klesnout na jednu z posledních příček ve skupině. Ve studiu jsem byl velice, velice průměrný a těšilo mne, že jsou pode mnou alespoň dva lidé. A tak jsem se bavil spíše s těmi, kterým škola moc nešla. Udivuje mne, že jsem neklesl zcela na dno a nezačal kouřit či pít. Já nikdy nechtěl patřit do žádné skupiny a projevovat odhodlání a snahu umístit se. Člověk tak bloudil mezi vrstevníky a hledal někoho s kým by si rozuměl. A to se mi semtam podařilo. S jedním kamarádem (se kterým jsem mimochodem na SŠ) jsme se bavili už od konce prvního stupně. Známky jsme měli shodné (průměr cca 2,1) a ve většině názorů jsme se shodovali a pokud ne, tak se to ignorovalo. Dokázali jsme se neskutečně pohádat ale na druhý den se to vůbec neřešilo. Já bych to vlastně řešil, nemám rád, když se problémy mezi lidmi "zametou pod koberec" a dělá se jako by nic. Dokázal jsem se přizpůsobit. Dále jsem se stýkal s těmi, komu škola nešla a jejichž názory nebyly nikterak okouzlující. Postupem času jsem přestal chodit ven a přátelství se pro mne stalo nepodstatné. Snažil jsem se bavit (bavi jako hovořit o zcela nepodstatných věcech) s každým a o jejich názory na mne jsem se snažil nezajímat. Výsledkem celého studa na základní školy bylo, že jsem vlastně ani moc nepoznal co je to přátelství. Jeden člověk by ale možná byl. Nevím, jak dlouho jej znám, ale naše matky se znají už od střední, takže to spíše bylo takové "slepované" přátelství. Nicméně jsme si skvěle sedli. Lidé si myslel, že jsme bratranci, což vlastně dodnes tvrdíme (když nevěří, tak stačí říct "nevlastní" a tímto hasne). Takže tohoto člověka jako klasického přítele brát nebudu. Je to taková rodina nerodina. Zlom přišel s nástupem na střední školu. Člověk začíná od znovu. Nikdo neví o mém "starém já", neví jaké špatné věci v životě jsem udělal. Můžu být úplně nový člověk. Hodný, spořádaný a hlavně budu mít spoustu přátel. Podvědomě jsem tušil, že mám na očích růžové brýle a že si vše idealizuji, ale s odhodláním jsem se dal do navazování vztahů. Velký problém je komunikace, člověk nikdy neví, o čem má mluvit a z úst vypouští úplné hovadiny. To by až tak nevadilo. Postupně jsem se bavil s každým, snažil jsem se pomáhat a čéstné a upřímné jednání pro mne bylo prioritou. Jakmile však člověk dostane pár facek od společnosti a vidí,jak to všechno celé funguje, zklame ho to. Ti co se tváři jako vaši přátelé, vás za zády budou pomlouvat. Taky jsem možná nebyl vzor pro společenský život (časté studium, vegeterián, kritika rasismu - jakmile se zastanete homosexuálů, automaticky vás za něj budou považovat a pokud bráníte romy, tak u mnohých taky moc nepochodíte).
Má snaha bavit se s každým se nevyplatila, připadal jsem si otravný a tak jsem se ze všech sil vrhl na studium. Učitelé nevěděli nic o mých neúspěších a tak jsem mohl ukázat co "umím". Abych byl dorý, musel jsem většinu času věnovat samostudiu --> celé dny sám ve studovně, popřípadě v jídelně mne odcizovaly jak od mých spolubydlích tak od všem na internátě a přátele jsem si zase nenašel. Mám tu jednu kamarádku, avšak se k tomu pojí jeden pěkný nikoliv milostný ale přátelský trojúhleník, o kterém se mi nyní nechce vyprávět. Co se týká školy, podařilo se mi vyšplhat na průměr 1,3 a tím se zařadit mezi tři nejlepší ve třídě. Automaticky jsem se stal šprtem a bavil jsme se pouze s těmi, kteří se o školu zajímali vážně a měli dobré známky. Na ostatní jsem pohlížel s mírných opovržením. Avšak konkurence je svinstvo a boj o první místo byl krvavý. Ke konci roku jsem se "umístl na třetím místě" a od té doby se snažím vyšplhat na první místo (kde bych se nyní snad měl nacházet, pokud nic nezkazím). Vím, že to zní jako chvástání, ale snad vám takový drobný rozbor mé osoby pomůže pochopit mé chápání přátelství. Já se naučil nedůvěřovat lidem a držet s od všech odstup. Tím jsem docílil toho, že ani mí vlastní rodiče neví, jaký vlastně jsem. A jak by mohli? Když to nevím ani já. Baví mne naslouchat lidem a oceňuji jejich důvěru. Pokouším se s němi řešit vše nezaujatě. Ale pokud se on chtěji dozvědět něco o mně, trvá to dlouho a vše říkám nepřímo, což lidem také vadí. Dokáži mluvit hodiny a říci při tom minimum informací. Je o jakási snaha vybruslit z toho, aby mne lidé poznali blíž. Člověk, který se otevře, je dle mého zranitelný a i ten nejlepší přítel se může stát tvým nepřítelem. A narozdíl od lidí, kteří jsou tvými nepřáteli pořád, tito "přátelé" o tově vedě všechno a mohou to využít. Proto jse lepší si nechávat věci pro sebe. Řídit se rozumem a ne bezhlavě všechno říci první osobě, o které si myslíte, že je ta pravá, aby jste si vylili srdce.Для меня самое важное исследование, to ostatní není zase až tak důležité. Ano, jsem sobec, jsem kariérista a vymstí se mi to. Mám snad toho litovat? Já vím, že jednou budu. Jednou. Ne teď.
No...vše se zvrtlo, dnes to nebyla taková sociologická analýza, a stejně to brzy smařu, jelkož se začnu strachovat o své soukromí. Počkám si, až si to přečtou ti lidé, od kterých to potřebuji a pak to smažu. Nevím jestli to byl dobrý nápad. Nesnáším otevřenost internetu... Nejlepší přítel člověka je kniha. Ale to všchni víme. Až budu velký a šikovný knihovník, budu mít stovky kamarádů a těm se budu svěřovat klidně hodiny. Vám ne. Вы очень живые и опасные.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

sd

Underground II [1]

Underground II [8]