Voile de satin

+ 15

Vesnický život se zdá bláznivým lidem z velkoměst příliš pomalý, nudný a jednotvárný. Ráno vstanout, postarat se o dobytek a nakrmit rodinu, uklidit dům a pečovat o dvůr - a další den zase to samé.
Vyjímkou nebyla ani malá víska daleko, daleko od světel semaforů... tady lidé vstávali spolu s kohouty a dobrou noc tu jako obvykle dávaly lišky. Takovýto životní styl má své výhody, člověk nežije ve stresu, je obklopen nádhernou krajinou, stačí nastražit sluch a zaposlouchat se do šumění stromů, cvrlikání ptáků či štěkotů psů, kteří pobíhají po silnici, kde se auta dostaví jednou za měsíc. Možná lidé na vesnici přichází o zábavu moderních městkých obyvatel , evidentně je to ale nikdy netrápilo - žijí takhle už odjakživa - nic jiného neznají, a nejeví žádný zájem o poznávání života mimo jejich rodnou ves. Jsou tady spokojeni, nic jim nechybí. Domky byly rozmístěny různě - tam kde člověk chtěl, tam si postavil svůj nový domov, založil rodinu a začal žít. Všichni se sblížili a každý se tu znal s každým - když jste potřebovali pomoci, vždy se našel někdo ochotný, kdo vám zatloukl hřebík, nasekal dřevo nebo postavil kůlnu. Lidé si tu nevykali, mávali na sebe, usměvaví se objímali a podávali si ruce, přáli si zdraví a návštěvy zdejší malé krčmy patřilo k oblíbeným činnostem zdejších chasníků. Idilický venkovní život, který může leckdo závidět...
Žila zde stará švadlena, měla tři dcery, nejstarší Annu - krásnou modrookou dívku s pohledem jako ostříž - vždy z okna sledovala okolní dění a všechny zajímavost sdělovala sousedce, která byla jedno veliké ucho. Druhá dcera, Marie se jmenovala, byla své sestře velmi podobná, jen její oči byly trochu tmavší a stále se v nich leskly slzy. Velice snadno propadávala žalu a celé noci proplakávala venku na schodech, kde se pak nechala utěšovat kolejdoucími mládenci, kterým se nebohé dívky zželelo a tak ji nechávali, aby v jejich pokoji přespávala s nimi na jedné posteli, jednou peřinou přikrytí. Často trávila noci mimo domov, i tvrdila matce, že po nocích sbírá bez, trhá květiny a nahá koupe se ve zdejším rybníce - jejímu tělu že to prospívá. Matka netušila nic, co její dcera provádí, vždyť si stále myslí, že je její nebohé dítě panna - čeká na toho pravého, zdržuje se všech smilností a každou neděli chodí do kostela. Tak šikovnou dceru má.
Nejmladší - Eliška, vlasy měla jediná černé jako uhel. Jakmile otec zřel svou nejmladší dceru a pohlédl do jejich očí, věděl, že tato dcera není jeho. Rozčílen a pln strachu z ponížení, kterého čeká před jeho přáteli, zapřel svou dceru a tvrdil, že jeho žena potratila. O dceru se pak starala matka jako o nalezence, všem musela lhát do očí, sic to nebylo příliš složité, jelikož Eliška nebyla svým rodičům téměř v ničem podobná. Jak čas ubíhal a dcery rostly, Anna a Marie do krásy - stávaly se z nich mladé a krásné slečny, o které bude mít každý muž ve vesnici zájem, Eliška vyrostla sotva do poloviny jejich vzrůstu. Matka ji sice už nezapírala, ale do města, kam se vydávala třikrát do roka, ji nikdy brávat nechtěla, styděla se za svou nejmladší dceru tak moc, že ji raději celé čtyři dny - tak dlouho trvala cesta po vlastních nohách, nechávala doma, aby se postarala o domácnost. Eliška plnila své povinnosti svědomitě, byla pilná a pracovitá. Měla špatný zrak a tak jí matka nenechala navštěvovat školu - celé dny jí doma pomáhala - čistila okna, umývala podlahu a pečovala o dobytek. Nikdy se neptala, proč s ním matka jedná jinak než se sestrami, věděla, že je jiná - menší a ošklivější - to proto si nezaslouží život lepší než ten, který má.
Muži se jí vyhýbali, neviděli na ní nic krásného, když dovršila patnácti let, trochu povyrostla, ale o to víc se rozrůstala do šířky, její tváře byly kulaté jako od batolete. Starší sestry byly dospělé - Anna se vdala za firemního úředníka a odjela do města, Marie čekala na správnou chvíli k odletu z rodného hnízda. Eliška nechtěla ani slyšet o tom, že by měla opustit svou milovanou matku - vždy, když na to pomyslela, bylo jí do pláče. Neuměla číst a ani psát - matka s ní moc nemluvila, její reakce byly trochu pomalé, ale dokázala milovat. Naslouchala koňům, když jim kartáčovala hřívu, povídala si s prasaty, když jim nalévala zbytky kuřecí polévky a svěřovala se husám, které se dožadovaly drobků z chleba, jenž měla ke svačině.
Jednoho teplého srpnového večera se vracela domů z dlouhé procházky - znavena sluncem, procházela kolem hospody. Z oken se linula záře a tak Eliška nakoukla dovnitř - muži spokojeně popíjeli pivo a vnadné hospodské jim znovu dolévaly a smály se jejich vtipům, až jim z toho jejich přednosti nadskakovaly. Eliška se podívala na svá malá prsa - ve zbytku jejího zavalitého těla, se její ženské zbraně trochu ztrácely. Snažila se uvolnit knoflík u košilky, kterou měla zaplou až ke krku - její buclaté prsty jej však nemohly správně uchopit a tak zatáhla za lárku z obou stran - několik se jich utrhlo a sesypalo na zem. Měsíční zář ozářila její bílou kůži, kterou skrývala pod vrstvami oblečení. Chvíli tak stála a pozorovala se, snažila se pomocí svých dlaní ňadra podepřít tak, aby vypadaly jako od správné hospodské. Zabraná do této činnosti, nevšimla si, že se v hospodě světla pomalu zahsínala a několik starších mužů, posilněných pivem a s úsměvem na tváři vyrazilo ze dveří. Jakmile zahlédli drobnou Elišku a její nahou hruď - ihned se k ní hrnuli, něco si mezi sebou špitali a pár z nich proneslo několik vulgárních narážek. Eliška je nepochopila, stála a hleděla na svou hruď, byla fascinována jemností své kůže - na na dlaních je už vrásčitá a popraskaná. Přejela si prsty po kůži, rýhy, které se na dlaních za ta léta vytvořily ji lehce poškrábaly - sledovala zrudlou čárku, kterou si vytvořila a byla jí fascinována. Poprvé objevovala taje svého těla, nevšímala si, že na ni muži hledí, šťouchají do sebe a posmívají se jednomu, co to nevdržel a odvrácen ode všech právě dosahoval vrcholu slasti. Dívka se otočila a šla pomalými krůčky domů, měsíční světlo nyní rozzářilo její vlasy a muži se potáceli jako rozumu zbaveni dále za Eliškou.
Jeden z nich to už déle nevydržel, jakmile procházela kolem prázdné stodoly, kde pobíhalo několk splašených slepic, zatlačil Elišku dovnitř a zavolal na zbylé muže. Dívka se lekla, když dopadla na zem, byla tma a jen díky úzkým paprskům světla viděla části těl násilníků. Sláma ji lechtala na zádech, tváři a štípala ji do stehen - vrtěla se a smála. Když se nad ni opilec sehl a přiložil své rty na její - ani se nehla - nevěděla, co to znamená, jenom ji ošklivě páchnul jeho dech a škrábalo jeho neopečovávané strniště. Druhý si k ní lehl z druhé strany a začal jí strhávat košilku. Její kůže byla bílá jako čerstvý sníh, její bradavky byla chladné a tak jí rukou začali tato místa třít - nevnímala to jako něco nepříjemného, spíše jí to šimralo, chtěla se smát, ale byla umlčena kouskem smradlavé látky vložené v jejich ústech. Další muž začal sundávat i poslední kousky jejího oblečení a Eliška zůstala před nimi ležet oděna v rouše Evině. Muži, rozpáleni tohou po mladém a nezkaženém dívčím mase, podlehli svým zvrhlým choutkám - alkohol jm zatemnil mozek, nerozeznávali co bylo špatné a co zlé. Ani sama Eliška něco takového nedokázala. Když se na ni pak ten nejstarší a nejodpornější z nich přimkl tělo na tělo a ohavným proniknutím zneuctil její čistotu, pocítila bolest jako nikdy před tím. Zasténala a z očí ji stékla slza, kterou však vzápětí slízl jazyk jednoho z násilníků, který pokračoval až dolů k místům, které jim jsou zapovězeny. Když skončil jeden, tak přišel druhý - nikdo nevěnoval pozornost duši mladé dívky, vnimali jen chtíč a viděli v Elišce pouhou oběť k ukojejí svých potřeb. Mezi bolestivými přírazy se místností ozývalo funění souložníků a těch, kterým k uspokojení stačila jejich vlastní dlaň. Celý čin mohl trval necelou půl hodinu.
Jediná půlhodina stačí k tomu, aby dokázali zničit život mladé dívce. Ta tam ležela až do rána a chvěla se zimou. Netušila co se stalo, nedokázala rozpoznat, jestli se stalo něco špatného, nebo jestli to je přirozené. Sáhla si na dolní část svého těla - ucítila nepříjemnou bolest a prsty měla zašpiněné od lepkavé červené tekutiny. Prohlédla si prsty v měsíčním světle a začala křičet. Krev přeci již znala - když zabíjeli prasata, když sekali slepicím hlavy, když porcovali králíky. Eliška věděla, že krev je symbol bolesti a smrti. Začala plakat a ponořila se hluboko do své bolesti. Netušila, co se stalo, ale už tušila, jak se cítí nebohá zvěř. Schoulila se do klubíčka a slzy smutku stékaly po její tváři... Eliška se bála, že je mrtvá, že skončí jako všechna zvířata...

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

sd

Underground II [1]

Underground II [8]