Underground [19]
Kornel chvíli nadával na vysypané jídlo a nakonec jej ani neuklidil, jena stále hleděl na hlavní dveře, jestli se v nich neobjeví Wojtek a něco neřekne.
Neobjevil.
Mohl by tam za ním jít a omluvit se mu.
Neudělá to.
Nemůže.
Nechce.
Bojí se.
Stále na svém těle cítil jeho dotyky a na tváři ten lehký polibek, který jej minul. Začal litovat, že vůbec zmínil o tom...
Možná to neměl vědět. Nikdo by neměl vědět co k němu cítí.
Neví to ani on sám.
Šukací stroj. Jak mu to jenom mohl říct? To si neumí dávat pozor na ústa? Všichni jsou plni pochopení a tolerance, než se je něco osobně dotkne, to pak nehledí a vrhají slova jako ostré dýky proti lidem, kteří jim věří. Chová se jako parchant. Chová se hrozně ke člověku na kterému mu záleží.
Teď neví, co si má myslet.
Neví, co na to má říct.
Netuší, co má cítit. Vztek? Smutek? Zlobu? Na koho? Na sebe nebo na Wojtka?
Neví vůbec nic.
Možná je mu všechno líto. V prsou má podivný tlak, jako by se srdce stydělo a schovalo se do temné dutiny, aby uteklo před tím, že někomu ublížil. Vždyť Wojtek nemá nikoho jiného než jej... a Kornel nemá nikoho takového jako je Wojtek. není nikdo jiný, ke kterému by mohl něco takového cítit. V Kornelovi se hromadí vztek. Zlobí se na sebe, nejraději by se neviděl. Vytáhl z příborníku ostrý nůž a začal si jím jemně přejíždět po zápěstí. Zachvátila jej panika rychle vystřídaná blaženým pocitem. Může o všem rozhodnout. Dát průchod své labilní duši, která jedná nerozvážně v důsledku nevyrovananých emocí? Přitlačit, nepřitlačit? Přejížděl po písmenkách, které si napsal na ruku špičkou nože a uchopil jej za hranu. Ostří přitlačil na kůži. Silněji, silněji až se objeví malá kapka krve. Na tváři se vytvoří úsměv. Silně se nožem uděří do ruky a rychle táhne. Kůže se opatrně rozevře a na povrch se dere krev. Je to slastný pocit. Rozmazává si krev po prstech a za pár okamžiků se objeví vedle rány ještě několik dalších. Zvedne ruku a nechává krev stéci po ruce dolů, na rameno a odtud na hruď. Přiloží špičku nože na kapku krve a jede s ní dolů až k rozkroku. Chladnou čepelí si přejíždí po tříslech. Pozoruje tetování na svém přirození a opakuje čísla, která jsou tam napsána. "Prokletá šestka, šťastná trojka a devítka, nekonečno neexistuje" Je to číslo, které v sobě skrývá sex, porno a násilí. Zkuste si jej přepsat v římských číslicích a objevíte další ze záhad tohoto čísla. V hlavě si přehrává sadistické výjevy ze života v podsvětí. Ponižování a zneužívání. Normálně se těmto myšlenkám brání, ale nyní mu připadaly neskutečně vzrušující. Zavřel oči a ponořil se do své skryté části mysli, kde nechával průchod všem zvráceným myšlenkách, které celou dobu potlačoval. Snažil se na všechno zapomenout, dělat, jako že se nic z toho nestalo. Roztahuje si kůži kolem ran, vezme si špetku soli. Zakloní hlavu do zadu a upustí několik zrníček soli. Vetře si je do ran a sykne bolestí, je to velice nepříjemné, chce si ráno co nejdříve vymít zbavit se bolesti, ale přemáhá se. Křečovitě se drží židle a v hlavě si promítá první dny svého věznění v "Bílé stoce" Tak se jmenovala jedna z Pražských "Tmavých síní", kde se dostal ve svých sedmnácti. Bylo kolem něj deset lidí, kteří pozorovali, jak se jeho mladé tělo svíjí pod ranami kožených opasků, jak kůže rudne pod kapkami hořícího vosku a jak do něj pronikají ti odporní zvrhlí starci ze Seberova. A co teprve hry se středověkými nástroji, které jako hudbu vyluzovaly křik a pláč? A co všechny ty znásilněné ženy a děti? Co Joanna? Žije ještě?
Kornel otevřel oči. Joanna. Malá a rozkošná Joanna. Jak mohl dopustit aby se mu do mysli dostala ona? Je odporný, znechutil se sám sobě. Zbledl a veškerou večeři vyvrátil na zem. Uchopil se za hlavu. V hlavě mu vířili tisíce myšlenek. Tohle není Kornel. Tohle už není Kornel kterého zná. Je to jen minulost.
Jen minulost...
Komentáře
Okomentovat