Underground II [2]
"Buffalo!" holčička běhala po parku a vyhlížela svého pejska "Buffalo, pejsku... kde jsi?"
"Říkala jsem ti, že jej nemáš pouštět z vodítka - podruhé pro něj do útulku nepůjdeme... necháme ho tam"
"Mami! to je vošklivý! Buffalo se neztratil, určitě si jen hraje s nějakou jeho kamarádkou... třeba ta... ta paní Koczawská má takovou milou fenku... Mami! Mami! holčička poskakovala kolem rodičů a pletla se jim pod nohy. "Mami - pořídíme si štěňátko?" odhopsala kousek vedle, aby ji nezašlápli a pokračovala ve svém monologu. "Kdyby jsme si pořídili ještě jednoho pejska, Buffalo by nebyl sám a..."
"Hele, mladá dámo... tobě tak plyšáka a ne psa... vždyť se neumíš postarat ani o něj..."
"Héj, táti - to není, pravda... já se o něj náhodou starám. To Zinaidino morče umřelo - a stejně jste jí koupili rybičky.
"Nebudem o tom diskutovat. Zina má rybky a ty jsi chtěla Buffala... a to si jej ani neumíš uhlídat... utíkej ho najít - určitě bude u stánku s kukuřicí, tady máš pár zlotých, utíkej si jednu koupit." Iskra vzala papírovku a rozeběhla se ke stánku, v ten okamžik zapomněla i na ztraceného pejska, lákala jí jen vůně pražené kukuřice a popcornu, který se zde také prodával.
"Musíš dneska zase na noční? Je divné, že nikomu jinému noční šichty nedávaj tak často jako tobě. Už mě nebaví usínat samotná, stýská se mi po tobě."
"Vždyť jsem s tebou teď" uchopil ji za ruku a přitiskl si ji k sobě. "Nikdy vás neopustím"
"Proč to říkáš?" na tváři se jí vytvořila malá vráska a úsměv znejistěl.
"Nevím..." zatřásl hlavou. "Asi už jsem unavený... a dneska zase noční..."
"Myslela jsem, že dneska zůstáváš doma... chtěli jsme se kouknout na ten film..."
"Myslela jsem, že dneska zůstáváš doma... chtěli jsme se kouknout na ten film..."
"Je mi to líto - příští měsíc zabojuju o ranní směny... ať můžu být s tebou"
"Víš, ale - že to děláš i pro holky... věčně doma nejsi. Taky můžu chodit do práce, ať nemusíš dělat i tu brigádu - stejně tam neplatí moc dobře, ne?"
"Rozhodně nenechám tyto krásné ruce, tyto nádherné dlaně, které vychovaly naše dvě holčičky, aby dřely jen pro mou neschopnost. Chci, aby jste mohli mít vše, co mi scházelo."
"Vždyť se nám daří víc než dobře... i babička nám posílá část z důchodu... jen mne mrzí, že nemůže bydlet s námi."
"Děláš mi starost... děje se něco? Tabbite!" podívala se mu do tváře. Zrak byl zahalen smutkem a vinou, kterou si nemohla nijak objasnit. "Je něco, o čem se mi bojíš říci? Vždy jsem stála a vždy budu jenom při tobě... mrzí mne, jestli přede mnou něco tajíš..."
"Nedělej si starosti... je to jen hloupé období... nic vážného se neděje." Objal ji kolem ramen pohladil po vlasech.
"Tolik jsi mi chyběl. Natalyi stékaly slzy po tváři, ale zároveň byla šťastná, že má svého muže při sobě. "Cítím se strašně sama... nemám ráda město... chybí mi příroda. Tu mám jen na svých obrazech"
"A právě ty dotvářejí náš nádherný domov, bez něj by byl smutný jako zdi Seberova"
"Nikdy mě neopouštěj, slib mi to" pohlédla mu do očí, i v jeho se zaleskly slzy.
"Slibuji"
Komentáře
Okomentovat