RUN|AWAY [1]


Dveře od pokoje se neslyšně otevřely a klapot podrážek si to směřoval k oknu. Roztáhly se žaluzie a já ještě více přimhouřil zrak, neboť mne ostré světlo bodalo do očí. Ale v tom okamžiku jsem si uvědomil, že v mém pokoji mám závěsy, nikoliv žaluzie. Oči jsem měl stále zavřené a hledal jsem poslední vzpomínky. Pamatoval jsem si včerejší cestu do školy i zpět, dokonce se mi vybavila i chuť oběda, který nebyl poživatelný a díky nemuž jsem pak raději trpěl hlady po zbytek dne. Skutečně? Zbytek dne? Mám úplné okno! Co se stalo včera večer?
"Dobré ráno"To nebyl hlas na který jsem byl zvyklý. Nebyl to hlas ani mé matky ani sestry. Teprve teď jsem otevřel oči. Bílý strop byl popraskaný a v jednom rohu byly pavučiny, které by potřebovaly zamést. A ten nechutný sterilní zápach. Podíval jsem se před sebe. Plachta byla kolem mé postele... jen skrze úzký pruh mne oslňovaly paprsky, jako by mi chtěly vypálit oči z důlků; ale ta postel nebyla má. Povlečení bylo poseto několika vybledlými skvrnami, jejichž původ jsem mohl jen těžko odhadovat.
Jsem v nemocnici?
Všudypřítomný zápach desinfekce mne o tom silně přesvědčoval. Najednou byl závěs kolem postele rychlým pohybem odtáhnut a já hleděl do tváře zdravotní sestře.
"Dobré ráno" chtěl jsem odpovědět, ale můj hlas byl zachraptělý, musel jsem si odkašlat. Přiložil jsem si ruku k ústům a uviděl v žíle kanilu. Ani jsem si to neuvědomil, můj pohled se svezl zpět k zápěstí, které jsem měl silně ovázané obinadlem a nesmírně bolelo a svědilo. Potřeboval jsem so poškrábat.
"Raději na to nesahejte... za chvíli přinesu snídani"
Byl jsem hladový, a k tomu ještě poněkud otupělý. Podíval jsem se ještě jednou na svou ruku.
Na okamžik jako by se zastavil čas.
Tak já to tedy skutečně udělal?


Nejhorší na tom všem bylo, že jsem si nemohl vybavit, jak jsem se zde ocitl? Rodiče přece nebyli doma... A kde jsou? Teď bych ocenil, kdyby tu byli a drželi mě za ruku, protože netuším co se stane. Mohl bych jim zavolat, aby přišli na návštěvu.
Musím jim to vysvětlit.
Náhle se mi sevřel žaludek. Udělal jsem strašnou blbost, která nevyšla... proboha, co teď? Tělem mi projel nepříjemnný mráz, i když místnost byla prohřátá sluncem. Obávám se, jakou může mít moje počínání dohru. Vydal jsem ze sebe podivný skučivýý zoufalý zvuk. Znělo to jako umírající štěně a bylo to neplánované. A ani jsem netušil, jestli tu je ještě někdo. To by bylo nepříjemné. Vykoukl jsem z poza závěsu - byl odkrytý z té špatné poloviny, která sousedí pouze s oknem. Místnost byla prázdná. Oddychl jsem si a už se neobával, že někdo uslyší můj vyšilující žaludek, který se s úlevou vykřičel a já se nemohl dočkat jídla. Dveře se znovu otevřely a sestra mi donesla na stůl jídlo. Odpojila mne od protivného sáčku s průhlednou kapalinou a já se mohl postavit na nohy. Zamotala se mi hlava a já se zapotácel, sestra mne rychle chytla za ruku a podepřela mi záda, abych se nesvalil na záda. Popravdě, já byh se svail rád zpátky do postele, schoulil se do klubíčka a zmizel. Ale hlad byl silný tyran. S pomocí zdravotnice jsem se posadil a hleděl na blivajz, který se přede mnou zjevil. Nevábná bezbarvá hmota, která představovala nejspíše rizoto. Nějak jsem nepochopil, jak dokázali z každé zeleniny vymlátit všechnu barvu. Dostalo se mi popřání dobré chuti (kéž by to alespoň bylo poživatelné!) a dveře se zaklaply. Chuť na jakékoliv jídlo mne přešla, ale potřeboval jsem utišit hlad. Vložil jsem lžičku s "rizotem" do úst. Ta odporná hmota podivné konzistence se mi převalovala v ústech a já ji nemohl polknout. Najednou jsem cítil, jak obsah mého žaludku stoupá vzhůru. Má tvář se křivila v podivné grimasy, ale já nebyl s to polknout tuhle hmotu. Podivný zápach který se z ní linul jsem cítil i v ústech. Nalil jsem si hrnek vlažného čaje a napil se. Nyní jsem měl plnou pusu rýže a nechutně hořkého studeného čaje. A začal jsem panikařit - najednou, jako by se reflex, který vás ntí k polknutí vytratil. Co si počít? V beznaději jsem mával rukama a zacpal si noc, abych ztratil chuť. Najednou mi celá ta směs vklouzla do krku. Bylo to, jako bych spolkl kámen. Začal jsem se bouchat do hrudi, jako by se mi všechno jídlo zastavilo právě tam. Cítil jsem, jak pomalu sklouzává dolů, ale byla to nepříjemná bolest. Začal jsem se dávit. Poplival jsem jim stůl - kousky rýže byly všude. Napil jsem se ještě jednou, bylo to, jako by jste se snažili prošťouchnout ucpaný odpad. Rýže byla zaseknutá někde v jícnu a stálo mě to ještě dva hrnky odporného čaje, než nepříjemný tlak ustanul.
Smetl jsem kousky rýže, které se povalovaly po stole se zadrženým dechem (abych necítil tu chuť) jsem dojedl s pomocí celké konvice čaje ještě tři malé lžičky. Zbytek jsem odsunul a odešel zpět do postele. Byl jsem stále poněku zmatený a přemýšlel jsem nad tím, co bude dál. A taky - co budu jíst.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

sd

Underground II [1]

Underground II [8]