RUN|AWAY [2]
Usnul jsem, muselo to býti náhlé, protože jsi toho nejsem vědom... tedy - chci říci, že když jsem se probudil, netušil jsem kolik času uběhlo, hodinky jsem tady neměl, ale podle světla bych odhadoval, že jsem spal jenom chvíli. Nakonec se ukázalo, že jsem prospal celý den... ale jakto? Měl jsem v hlavě zmatek, jako by čas ubíhal opačným směrem, jako by se všichni spikli proti mě. Obrazy v mé mysli se začaly vynořovat a já zachycoval některé ze svých vzpomínek, které mi však na náladě nepřidaly. Navíc mi chvílemi nepřipadaly ani skutečné, byly rozostřené, jen kontury byly zvýrazněné, jako by si s mými vzpomínkami pohrál nějaký fotošopový packal. Uvědomil jsem si, že moje mamka měla nejspíše včera narozeniny. To mě dohnalo k náhlé sebelítosti a se slzami v očích jsem začal holým stěnám vyčítat jejich nespravedlnosti, které na mě spáchaly. Zase jsem byl napojen na těch hloupých kapačkách a taky mi přidali na hruď měřič srdeční frekvence či co, neboť na mé hrudit byly nalepeny kolečka s kovovými šťuply připojenými na pípající přístroj. Znervozňovalo mne to. Píp píp píp. Zadržel jsem dech Píp..píp. Začal jsem sebou přehazovat na posteli a v lehu běžet, pérovat a mlátit hlavou o polštář. Píppííp pippippip. No co. Alespoň nějaká zábava. Pak strojek začal pípat více nahlas, tak jsem to raději přestal dělat a hleděl zase na strop - pavučiny nezmizely. Ale podlaha byla vytřená, ještě jsem viděl fleky od mopu. Je divné, že mne uklízeččino řádění nevzbudilo. A také se mi chtělo nutně na malou, což mělo po ránu také jednu estetickou vadu, kterou zná snad každý muž. Hleděl jsem na místo, kde byla peřina nazdvihnutá a snažil jsem se ji přearanžovat tak, aby ty kopečky všude zhruba tak stejně. Hotovo. To ale stejně nic nemění na tom, že jsem si nutně potřeboval odskočit. Překřížil jsem nohy ze dvou praktických důvodů, ale v tu chvíli jsem měl pocit, že mi tam snad i něco křuplo. Úplně jsem se z toho otřásl a musel vše zkontrolovat, naštěstí se nic nestalo, díky Bohu. Kdo vymyslel tyto ranní pánské potíže? Hydraulika je sviňa. Když je člověk připoután na lůžku (byť ne doslova) tak přemýšlí na spousty věcmi, které by jej normálně ani nenapadly. Na chodbě jsem uslyšel nějaké hlasy. Znělo to jako mix mezi polštinou a češtinou... geez, co to má znamenat? Teď mne ještě více zajímalo, kde se nacházím, protože já bydlím poměrně daleko od polských hranic... Potřeboval jsem si zavolat a zjistit si, co se to vůbec ksakru děje. Na to, jak mám rád svůj klid, jsem si nesmírně přál, aby do mého pokoje někdo vešel a já jim mohl říct, že jestli mě nepustí, počurám jim postel... nebo teba spíše strop, pokud vezmeme v úvahu danou situaci...
Sestra přišla až za nekonečných patnáct minut (nevím, kolik to bylo doopravdy, v duchu jsem napočítal do devítistovky, ale víte jaké to je... když máte plný močák, počítáte rychleji kvůli stresu, jako by jste měli možnost urychlit čas. Nedokážu uvěřit, že jsem dokazl zůstat tolik minut v pozoru, to bude snad nějaký rekord... nebo mi tam fakt rupla nějaká cévka... to by bylo pěkně v čudu. Když mě odpojila, počkal jsem, jak se otočila k oknu a rychle jsem vyskočil a než jsem došel ke dveřím, pohlíal jsem si, by jediné co viděla, byla má záda. Vešel jsem na záchodky a byli tam dva pacienti. Museli to být děsní prostatici nebo co, ale zdálo se mi, že tam jen tak stojí a nic. Tak jsem zvolil kabinku... poslední, co potřebuju, je slyšet nějaké narážky na to, v jaké situaci se "ten dole" nachází. Chtěl jsem vzít za kliku. Vůbec mne nepřekvapilo, že levou ruku, kterou jsem měl ovázanou nedokáži ještě pořádně ovládat. To se stává, když si přeřežete žíly. Ale kvůli tomu se nepomočím přece. Byl jsem v kabince a čekal na pořádnou úlevu, ale nic. Ani kapka. No tááák, to bylo neskutečný. Ti chlapi tam pořád byli... to zkrátka nešlo, ale přítom jsem to už nemohl vydržet. To bylo děsné!
Nic.
Spláchl jsem, vyšel z kabinky a podíval se znovu na ty dva muže. Pořád tam stáli, nehnutě, jednou rukou opřeni o zeď a se zrakem skloněným. S tázavým výrazem jsem je pozoroval a přitom se sunul k umyvaduo. Doufal jsem, že můj vraz přečtou a třeba odejdou, nebo... cokoliv, ale ať nezabírají celou umývárnu.
Prošvihl jsem test z biologie... nevím proč mě začala trápit škola... perfektní, teď další věc, díky které se budu stresovat. Měl bych se uklidnit... ale byl to zrovna velký test, třeba by se mi podařil a pak bych konečně dostal dobrou známku na vysvědčení. KLID! Musím se zeptat sestry, kdy mě pustí domů. A kdy si budu moci zavolat... a taky, jestli vůbec přijdou rodiče na návštěvu. To je vůbec nezajímá jejich syn? Ani telefon mi tu nenechali, abych se s nimi mohl spojit, to je docela sprosté... nemám z toho vůbec dobrý pocit.
Po snídani, která nebyla zase tak špatná (vánočka a bílá káva - lahodný standard českých nemocnic) proběhla vizita, ale stejně jsem je nechal chvíli čekat, protože už se to vážně nedalo vydržet. Nechtěli mě pustit, ale asi jsem vypadal zoufale, takže to zdržení museli překousnout. Zatáhli závěs (nechápu proč, když jsem na pokoji byl sám a asi čtyři doktoři jen tak postávali a sledovali (proč skoro všichni doktoři jsou chlapi a sestry jsou jenom ženy?), jak mne primář prohlíží, svítí na mne a pak po mne chtěl, abych si sundal spodky. Před tolika lidmi? Díval jsem se na něj, jako že je magor, že nepotřebuji, aby mě někdo očumoval. Ale ten jeho pohled, ten jeho pohled říkal: "Useknu ti hlavu a narvu ti ji tam kde končí nohy, mladej - jestli nesundáš ty trenýrky". Kdyby tam alespoň nebylo tolik lidí, musel jsem být rudý až za ušima. Měl latexové rukavice a tvářil se zaujatě, jako by zacházel s nějakou podivnou mimozemskou látkou. Pak se zaměřil na zřetelnou dírku, která šla skrze. Snad si myslel, že to je nějaký nový druh masochistického sebepoškozování, tak jsem jej rychle ujistil, že jsem nosil piercingy. Měl jsem asi tři, a všechny tam dole, neptejte se mne proč, nepovím vám to. Jen jsem je nechtěl mít na tak obyčeném místě jako je ret či obočí. Ale už je dlouhou dobu nenosím, vlastně ani nevím, jestli bych je ještě našel...
Během té ponižující prohlídky jsem málem zapomněl se primáře zeptat na to, kdy že mě to propustí, na čež se mi dostalo poněkud zdrcující odpovědi: "Nějakou dobu bych s tím určitě nepočítal".
Sestra mi upřesnila, že si u nich poležím ještě tři dny a pak se uvidí. To mě vyděsilo ještě více! Na chvilku mi teda i svitla naděje, že by třeba mohli přijít navštívit rodiče a já bych je mohl přesvědčit, aby si mne odvedli domů a že už takovéto kraviny dělat nebudu, ale měl jsem ze všeho krapet skličující pocit. Blbé chmury je třeba zaspat.
Komentáře
Okomentovat