RUN|AWAY [3]
Dva dny jsem proležel v horečkách, netuším z čeho to bylo, třeba se mě pokusili otrávit, kdo ví?
Bez televize, mobilu nebo alespoň nějaké knížky se to nedalo vůbec vydržet. Už to mám, byla to horečka z nudy! Ale snažil jsem se jí zbavit, nebo alespoň přesvedčit lékaře, že jsem v pohodě - pořád jsem seklepával teploměr, takže mi nakonec dali digitální... ti byli vychcaní. Bál jsem se, že tady snad zůstanu déle, jestli se neuzdravím, ale na druhou stranu jsem nevěděl, co můžu čekat potom co mně pustí z nemocnice. To byly strašné nervy. Začalo se mi trochu stýskat... vážně jsem jim byl tak ukradený? Vlastním rodičům?
Pavučina se ještě více rozrostla a v místnosti bylo nepříjemné horko. Rozepnul jsem si všechny knoflíky u košile a koukal na svoji hruď. Kolečka byla připnuta jinde a ten nechutný sliz, kterým byly přilepeny se uchytával na kůži a chlupech, bylo to skutečně otravné.
Byl podvečer a já se cítil lépe - venku řádila bouřka a tak jsem sestru přemluvil, aby otevřela alespoň ventilačku a do pokoje se vnesl pročištěný vzduch, který zbavoval místnost toho sterilního zápachu. Zaposlouchal jsem se do zvuku blesků, které chvílemi ozařovaly skrze napůl zatažené žaluzie celou místnost. Po dlouhé době jsem se zase cítil příjemněji než obvykle. Sestra se poté ke mně přiblížila a začal ty nálepky strhávat... připadal jsem si jako na depilaci. Na stolek položila nějakou plastovou misku a vedle ní obvaz. Vzala mě za ruku a otočila ji klouby dolů. Začala pomalu odmotávat obvaz použitý, který byl místy zbarvený od krve. Začal jsem sledovat, jak se objevují jednotlivé jizvy. Bylo jich více. Srab. Nedokázal jsem to udělat jednoduše jednou hlubokou ránou. Pak se jedna hlubší objevila, netáhla se podél žíly, ale jenom ji protnula. V hlavě mi to začalo zase vířit a tak jsem se díval úplně jinam. Do výstřihu zdravotnice ne, to by bylo nápadné... ale když ony to dělaj schválně. Svádí mladé puberťáky... nestoudnice.
"Css AU!" ůplně mi vyletěla ruka... ta ženská někde nabrala nějakou dezinfekci či co a teď mi to tím natřela... myslel jsem, že mi ty místa úplně uhoří. Aj kurde, to byla bolest. Určitě si ji schovala mezi ňadra, tam se vejde věcí.
"A teď si to nesmíš škrábat, až to za chvilku zaschne, převážu ti to, jen si skočím pro nůžky" řekla to s takovým milým úsměvem, že jsem ji zkrátka musel poslechnout. Jak to ale svědilo...!, jako by se mi kyselina prožírala i na druhou stranu ruky, kterou jsem si drbal svými ohlodanými nehty. To bylo strašný, musel jsem se kousat do druhé roky, abych změnil to hnusné svědění-štípaní za tupou bolest, kterou vykonávaly mé čelisti.
Hurá! Vrátila se - v ruce nůžky a loktem přitisknutým k tělu přidržovala ručník. Ten na mě položila a začala mi obvazovat ruku. Konečně se ta rozšklebená rána zakryla.
"Proč máš pokousanou ruku?" Nevypadala, že by ji to udivovalo, když je jedna dořezaná, tak proč bych nemohl mít na té druhé otisky svých zubů, že...
"Hm... to totiž strašně svědilo a já jsem se mohl úplně zbláznit... a pořád to potřebuji poškrábat"
"Běž se teďka osprchovat a snaž se si tu ruku nenamočit."
Slezl jsem z postele pyžamová košile vlála, tak jsem ji alespoň zapl na jeden knoflík, vzal si ručník a šel do umývárny. Jestli tam budou ti chlápci, tak mě fakt švihne. Nikdo tam nebyl, ale vypadalo to, že se tu přede mnou už někdo sprchoval. Byla to nevelká místnost se třemi hlavicemi. Kachličky byly červenobílé, připadal jsem si jak v nějaké masně nebo retro cukrárně. Nejdříve se spustila ledová voda, to jsem uskočil metr dozadu a počkal, až odteče a poteče teplá. Bylo to perfektní, jen ručník jsem neměl kam dát, takže jsem jej celou dobu držel v ruce a úhybnými manévry jej udržoval v suchu. Najednou se tak objevil nějaký starý chlap. Bože, jak já se lekl. Rychle jsem přes sebe přehodil ten kus hadru. Ale určitě mě viděl. Ou, geez.... on si tam vešel bez ručníku, úplně nahatatej. Vlastně ručník ani mít nemusel, ten jeho pupek překrýval jeho 'chloubu' úplně komplet... trošku blbý slovo - i kdyby si jej ufikl, nikdo by si ničeho nevšiml... a... neměl se vůbec čím chlubit. Byl to děsný pohled. Lituju holku, která s ním kdy chtěla mít či měla co do činění.
"Co čumíš..." procedil skrz zuby a začal na sebe pouštět proud studené vody.
Odešel jsem za dveře a snažil se ze sebe setřít kapky vody, protože sem mohl kdokoliv kdykoliv vejít. Košili jsem na sebe nahodil rychle, ale do kalhot jsem se nemohl dostat, pořád se mi lepily na kůži, vůbec nechápu, co to bylo za materiál... závěs?
Konečně se povedlo a byl jsem zpátky v pokoji, kde na mne čekala večeře. Ty dny ubíhaj strašně rychle - tak nějak z ních stíhám jen ty večeře... zase rýže. Fakt dobrý joke...
Skvělý. Dneska by mě měli pustit. Strávil jsem tu skoro celý pracovní týden a prošvihl snad další tři testy. A nikdo se ani neozval, nikdo nenapsal, nezavolal... nenacházím se v jiné dimenzi?
Ale dneska by měli přijít rodiče, vždyť jsem plnoletý až za necelý rok, nemůžou mě jen tak pustit na silnici.
Jsem v Opavě...
Co dělám tak daleko od své rodné Olomouce? Proč mě strčili sem? Začínám mít nepěkný pocit... a křeče v žaludku.
Neměl jsem nejmenší chuť na jídlo a vyhlížel jsem každého, kdo se jen mihl kolem mého pokoje.
A je to tady. Přišel za mnou primář v dozoru několika lékařů a sester. Měl v ruce tašku s mými věcmi. A u zdi opřel kufr.
Rozzářily se mi oči, ale také mi bylo na okamžik mdlo. A šum v hlavě.
"Rodiče tu byli?" Vyletěl jsem z postele a sestra se instinktivně postavila před dveře.
Přiběhl jsem k oknu. Na parkovišti stála ona a kouřila. Začal jsem bouchat na sklo a otevřel ventilačku, na to velké okno jsem nedosáhl.
"Mami!"
Upustila cigaretu a začala hledět do oken. Taťka seděl v autě, které hned nastartoval. Vystrčil jsem ruku a začal na ni mávat. Co se to ksakru děje? Viděl jsem, jak si obličel otírala od slzl. Plakala. To si dělaj prdel. Oni mě tu chcou nechat... v nějaké díře. To snad ne. Zmocňovala se mne panika. Ani se za mnou nezastavili! Zmije! Měl jsem neskutečný vztek, do očí se mi hrnuly pálivé slzy a mé tváře celé zrudly. Druhá zdravotní sestra šla ke mne blíže a chytila mne za ramena. Uckl jsem se a začal bouchat na sklo silněji. To hodilo do pozoru všechny a hrnuli se na mně, jako bych byl lupič, kterého musí chytit a zatknout.
"Posaďte se na postel, pan primář si s Vámi musí promluvit" sestra, která bránila dveře jako rytíř tvrz promluvila nebývale nebezpečným hlasem, jako by mi vyhrožovala. Ta ženská by nikdy neměla pracovat s lidmi, vždyť je musí děsit k smrti.
"Musím na záchod"
"Posaďte se, potom Vás pustíme"
Primář se podíval z okna. Rodiče už určitě odjeli. Jak já bych mu naplival do jeho ksichtu! Otřel jsem si oči, jako by mi do nich něco spadlo. Nebudu brečet.
"Blablabla... to není už jen práce pro nás... blábla blá... rodiče se rozhodli... bláblbáblá psychiatrická léčebna....blábláblá"
Vnímal jsem sotva polovinu z toho, co řekl, v mojí hlavě hučelo, jako by někdo přikládal uhlí do parní lokomotivy, která se řítila ze srázu. Psychiatrická léčebna. Doufal jsem, že jsem přeslechl.
"Cože?" hleděl jsem svýma červenýma očima a nepochopil nic z toho co mi řekl.
Musím říci, že ti lidi se s člověkem a jeho pocity moc nesrali. Jak já byl vynervovaný! Než jsem se nadál, už jsem si to sanitkou fičel na dětský oddělení psychiatrické léčebny v Opavě.
Jsem v prdeli.
Komentáře
Okomentovat