RUN|AWAY [4]
Vystoupil jsem zabalený v županu ze sanitky. Chvěly se mi kolena a celou dobu jsem se přesvědčoval, že je to jenom sen, že jsem stále v nemocnici a za chvíli si pro mne přijedou rodiče. Věřil jsem tomu... sledoval jsem všechna auta a čekal, kdy se objeví to mých rodičů. Jedno vypadalo téměř podobně, v naději mnou projel příjemný záchvěv a skoro jsem se chtěl rozeběhnout vstříc autu, ale to mne už sestry vedly k hlavním dveřím a zazvonily na vrátnici. Cítil jsem se nesmírně zranitelný, slabý a bezmocný. Jednali se mnou jako s nesvéprávným. Na mé námitky nikdo nebral zřetel. Nikoho nezajímalo, že jsem už téměř dospělý, zodpovědný a že mohu za sebe rozhodovat.
Jen se podívej na sebe a na tvé dořezané zápěstí. Ty nám tu něco vykládej, ty rozumbrado...že? To si museli všichni říkat ve své mysli. Nedokázal jsem vnímat jejich pohledy, přestože se do mne zarývaly. Jen co ke dveřím došly nové sestry v čistě bílých uniformách a s tím přiblblým čepečkem (myslel jsem, že takové jsou jenom ve filmech), nasedli všichni zpět do sanitky a já byl zase zcela ztracený. Zase lidi, které jsem neznal, a kteří nyní mohli rozhodovat o mém osudu. Jedna ze sester se znechuceně podívala na převázanou ránu, jako by mi chtěla říci: "Takový odpad nám tu vozí často... ubožáky, co si neváží života jen proto, že se s nimi rozešla holka"
Připadal jsem si nesmírně uboze, chtělo se mi utéct pryč... hned. Otočit se a běžet vstříc rušné dopravě kdesi v bývalém zemském městě. S Olomoucí si žádné město nezadá... proč mě odvezli kamsi do Slezska? Jedna ze sester mě uchopila pevně za rameno a vlekla mě po schodech dovnitř do budovy. Prosklené dveře s železným kováním staré snad sedmdesát let se hlasitě zabouchly. Tak a je to. Odtud se nedostanu. Ale pořád jsem si to tak nějak nechtěl připustit. Hlavně to, že jsem nemohl ani mluvit s rodiči a jsem kilometry vzdálený od domova, školy a přátel.
Cítil jsem v sobě strašnou křivdu... zase mě přepadal smutek, ale spíše jsem byl zděšen tím, co mě tu čeká. Jako by tu všichni na mě čekali. Jak dlouho to měli mí rodiče naplánované? Měl jsem tu věci, mé tašky byly označeny jmenovkou s mým jménem. Vždyť já ani nevím, co mi zabalili s sebou!
Chvíli na to už jsem seděl v nějaké kanceláři, kde mě donutili podepsat některé nesmysly, proti kterým jsem nemohl ani protestovat, protože už na nich byli podškrábnuti i oba mí rodiče. S každým podepsaným listem, jehož obsah jsem nečetl, (kdo ví, třeba jsem právě odsouhlasil prodej svých vnitřností, pokud zemřu za záhadných okolností) jsem upadal do stále větší a větší beznaděje, bylo to strašné. Ptala se mě na hovadiny typu "Do jaké školy chodíš?" či "Kolik máš sourozenců?" Vsadím se, že všechny věci musela už dávno vědět, jen se snažila být přátelská a uvolnit atmosféru, ale vůbec se jí to nedařilo. Přál jsem si odtamať vypadnout. Hned. Rozrazit ty prosklené dveře a běžet až do Olomouce, i když vůbec nevím jakým směrem. Na mapě by to bylo doleva, ne? Pak jsem dostal své kufry a sestra odemkla další prosklené dveře. Geezus, všechno tu bylo zabarikádované na známky. Divím se, že tu neměli kamery, hlídací psy a strážníky s pistolí za opaskem. Vyšel jsem snad troje schody a nacházeli jsme se na prosvětleném patře, vymalovaném nažluto, všude byly obrázky a pobíhaly zde dvě malé děti. Jedna holčička, které měla náplast přes oko a obrovské brýle. Šilhala, ale byla rozkošná... a ten chlapeček si do nosu strkal už druhou pastelku, nevypadal, že by si chtěl kreslit. Následovala jej taková baculatá vychovatelka či co a už už mu je z nosu opatrně vytahovala. Začal křičet a bouchat hlavou o zeď (jaké štěstí, že ty pastelky už byly pryč, protože by si je teď vrazil až do mozku... děsivá představa). Jenže my jsme pokračovali po dalších schodech, kde bylo oddělení starších chlapců. Další skleněné dveře. Všechno tu bylo pečlivě oddělené... až to hrůzu nahánělo.
Chodba byla natřená směsicí modré a podivně zelené barvy, vůbec to nepůsobilo takovým uklidňujícím dojmem jako to spodní patro, proč vždycky chlapecká patra musí mít tak deprimující barvy? I hnědá či béžová by byly mnohem příjemnější.
Sestra mě přivedla do pokoj se třemi lůžky. "Budeš spát u okna, to je jediná volná postel, kluci jsou teď v herně, takže tu budou až později. Vybalíme věci a potom půjdeš na prohlídku na ošetřovnu" Její hlas nebyl tak nepříjemný jako sestry z nemocnice, ale měla strašně zkrácený a posunutý přízvuk, znělo to fakt dost divně. Každou věc, kterou jsem z tašky vytáhl musela překontrolovat, jestli neobsahuje něco nebezpečného. Všechny klubíčka ponožek (bylo jich všehovšudy dvacet) jsem musel rozmotat, převrátit naruby, vytřepat a zase obrátit a zamotat. Jako by mi snad chtěli rodiče v ponožkách propašovat nějaké drogy či co. A i knížky prohlížela, některé z nich mi dokonce zabavila, že prý je musí pan psycholog schválit. Nechala mi jenom učebnice do školy... myslím že ještě anatomii mi zabavila (fakt pitomá ženská) a učebnici španělštiny, angličtiny a němčiny. Jako bych měl náladu šrotit se cizí jazyky... ale kdo ví, třeba mi to tady přijde po chuti...
Komentáře
Okomentovat